Všeobecný souhlas není často ničím jiným než všeobecným omylem.

CHARLIE CHAPLIN

Říjen 2008

zataženo...

24. října 2008 v 18:08 | *T*

všechno mi přijde strašně falešné…a tak umělé...a jak do sebe všechny ty lži tak zapadají…jako by na světě nešlo o nic jiného než tvořit jednu velkou, společnou a lživou iluzi…park v těšině kudy často chodime s kamoškou (většinou poněkud uvolněné) už nechci ani vidět přestože je moc hezký protože mi to tam připadá jak zoo pro městské hipíky…si tam připadám jak ve výběhu nebo v ohrádce nebo tak…vašechno je tak povrchní…taky sem si četla historii na qipu s jedním člověkem…bylo to sice už před pár dny ale ještě ted z toho mám smíšené pocity…jak jsme si blízko…blizoučko…ale nikdy ani jeden z nás nepřekročíme svou hranici…čáru které se bojíme jak čert kříže…propast mezi námi kterou nikdy nepřekonáme i když sme duší daleko za ní…ale možná je to tak dobře…protože mám pocit že každé slovo a kontakt s tím člověkem je balancování nad propastí a bojím se (možná něco víc než bojím…možná to vím) že i když za mnou zrovna stojí, tak až se přístě otočím…tak už tam nebude…

blog zahulen v novém plášti

23. října 2008 v 18:17 | *T*
tááák sem potrápila tu hromadu starých krabic které dobrovolně odevzdávám svůj čas a má nejlepší léta a hodila jsem sen ten cigaretový vzhled...chápu že se vám nelíbí...mě taky ne...(i když to zahlaví docela ujde ne?)...ale právě to jak je nehezký je jeho smysl...ať už to chápete či nikoli doufám že se vám budou aspoň líbit portishead...dlouho sem se nemohla rozhodnout co sem strčím...ptala sem se tří lidí (D, já, někdo)...omlouvám se Davovi že tu není Jungle train (snad jindy) a slibuju sama sobě že sem ty songy mezi kterýma sem se rozhodovala dám jindy k jiným článkům :D

zase zpět

19. října 2008 v 22:20 | *T*
zdravím

tak zase po dlouhé době trýzním klávesnici…měla sem trochu růžové období - dělala mi společnost iluze mého štěstí…takže sem něak postrádala chuť psát…ale před pár dny Trauma Depresivní přijela z dovolené někde v severních oblastech a já mám zase zpět svou obvyklou otrávenou náladu a chut psát články o tom jak sem v prdeli i když mi nic nechybí a chuť poslouchat depresivní hudbu (čím méně se to dá poslouchat tím líp a čím méně se zpívaná angličtina daného interpreta podobá angličtině tím je to pro mě poslouchatelnější - ten pravej underground což?).

mám spousty nápadů na články…možná některé realizuju a možná ne…možná ted budu psát víc a možná ne…možná uklouznu na banánové slupce, půjde kolem ramenatý streight edge s bradkou, chytne mě, zrovna budu mít na sobě něco co mi bude slušet (až budou čerti jezdit do práce na kole) a více se poznáme a vysvobodí mě ze spárů mé vlastní zkaženosti…a možná ne…


tak zatim zdar a kdybyste potkali madam štěstěnu tak: bijte ji, omračte ji, svažte ji...ale nemučte ;-)